Martin měl jasno: k novému životu se odrazit v Azylovém domě Naděje v pražském Radotíně, rychle si najít práci a co nejdříve i bydlení, aby se z azylového domu mohl odstěhovat někam, kde bude jen jeho ‚doma‘. K nízkým, ale pravidelným příjmům v podobě invalidních důchodů, které mu byly přiznány na Slovensku i v Česku, si chtěl najít takovou práci, která mu umožní se postavit na vlastní nohy.
Objevily se ale komplikace. Nástup do zaměstnání musel odložit na neurčito, protože vážně onemocněl. Po zotavení pro něj byl obrovským zklamáním neúspěch, když se ucházel o práci sanitáře ve zdravotnických zařízeních. Bylo mu sděleno, že by se měl dát nejdřív sám zdravotně do pořádku.
Martinovy představy o lepší budoucnosti se zhroutily. Trpěl psychickými problémy, celé dny trávil v posteli, bral mnoho léků, přestal spolupracovat se sociálním pracovníkem. Aby toho nebylo málo, rostl mu dluh na ubytování, ztratil důchod ze Slovenska i přístup k účtu, kam mu chodil důchod z Čech.
Martin žil v azylovém domě bez prostředků, docházely mu léky a neměl peníze na jídlo. V té chvíli mu přišly vhod darované potraviny z Národní potravinové sbírky. Z azylového domu Martin odcházel v daleko horším stavu, než v jakém nastoupil. Byl však sytý a připravený bojovat s realitou.
Od té doby se stala ještě řada věcí. Sáhl si na dno a dlouho žil na ulici. Dnes je zpět v azylovém domě a snaží se zorientovat v životě. Tentokrát ale stojí pevněji nohama na zemi.